NIRVANA

Záhadná Kurtova smrt jak to bylo???

Do Kurtova případu smrti se vložil jistý Tom Grant se svojí konspirační teorií. Ta tvrdí, že Kurt se stal obětí vraždy. Za touto vraždou měla stát jeho manželka Courtney Love. Grant je soukromý detektiv, kterého si Coutney najala, aby našel Kurta, který několik dní před tím, než bylo jeho tělo nalezeno, zmizel. Grant a Kurtův "nejlepší přítel" Dylan Carlson šli hledat Kurta do Kurtova domu, ale nenašli ho tam. Carlson znal dobře Kurtův dům. V té době ležel už Kurt mrtvý v přístavku nad garáží, ale tam Carlson "jako náhodou" Granta nezavedl.

Po té co bylo Kurtovo tělo objeveno, sepsal Grant svou konspirační teorii, protože začal podezřívat Coutney Love z vraždy svého muže. Ale jaký měla motiv? Courtney Love je známá svými neotřelými praktikami, arogancí, kariérismem a tisíci románky s všemi možnými celebritami. Kurt a Courtney se zjevně rozváděli. Courtney by po rozvodu byla naprostá nula, ale v případě Kurtovy sebevraždy by dostala všechny jeho prachy a vlastnila by všechna práva na Nirvanu (což se stalo, a Courtney je teď zasraně bohatá). PENÍZE: to je asi ten nejstarší motiv všech vražd. Grant ve své teorii uvádí mnoho důkazů, o kterých je třeba se zmínit. Tak třeba, že na zbrani se nenašli žádné otisky, ani Kurtovy, což je zatraceně podivný. Jestliže Kurt tuto zbraň již dříve používal a pak se s ní zabil tak na zbrani MUSÍ být otisky. To do značné míry poukazuje na to, že Kurta zabil někdo jiný a své otisky pak smazal. Dalším problémem je dopis, který Kurt po sobě zanechal. Pokud si tento dopis přečtete, zjistíte, že tam neni ani jedno slovo o sebevraždě. Kurt chtěl jen odejít od Nirvany a opustit Courtney. Poslední 3 řádky jsou zjevně připsány někým jiným. Pak je tu zpěvák kapely Mentors, který prohlásil, že mu Courtney nabídla 50 000 dolarů, za to, že zavraždí Kurta Cobaina. Týden nato, co toto řekl, ho za podivných okolností srazil vlak a zemřel. (to je ale náhodička, co?) Další podivný fakt je, že Kurt měl v tělě 1.52 mg heroinu na litr krve. Zaprvé toto množství heroinu při Kurtovo malé váze způsobí bezvědomí, takže by Kurt tu brokárnu ani neuzvednul. Za druhé z tisíců sebevražd není zaznamenán ani jeden případ, že by sebevraždu spáchal sfetovanej člověk. Když má člověk v sobě dávku, tak prostě sebevraždu nepáchá!

Tady vám ještě přikládám Kurtův dopis na rozloučenou : (dole je český překlad)

Kurtův dopis na rozloučenou

To Boddah

Speaking from the tongue of an experienced simpletion who obviously would rather be anemascluated, infantile complain-ee. This note should be pretty easy to understand. All the warnings from the punk rock 101 courses over the years, since my first introduction to the, shall we say, ethics involved with independence and the embracement of your community has proven to be very true. I haven't felt the excitement of listening to as well as creating music along with reading and writing for too many years now. I feel guilty beyond words about about these things. For example when we're backstage and the lights go out and the manic roar of the crowd begins, it doesn't affect me the way in which it did for Freddy Mercury, who seemed to love, relish in the love and adoration from the crowd, which is something I totally admire and envy. The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun. Sometimes I feel as if I should have a punch - in time clock before I walk out on stage . I've tried everything within my power to appreciate it (and I do, God believe me I do, but it's not enough). I appreciate the fact that I and we have affected and entertained a lot of people. I must be one of those narcissists who only appreciate things when they're gone. I'm too sensitive. I need to be slightly numb in order to regain the enthusiasm I once had as a child. On our last 3 tours, I've had a much better appreciation for all the people I've known personally and as fans of our music, but I still can't get over the frustration, the guilt and empathy I have for everyone. There's good in all of us and I think I simply love people too much, so much that it makes me feel too fucking sad. The sad little sensitive, unappreciative, Pisces, Jesus man. Why don't you just enjoy it? I dont know! I have a goddess of a wife who sweats ambition and empathy and a daughter who reminds me too much of what I used to be, full of love and joy, kissing every person she meets because everyone is good and will do her no harm. And that terrifies me to the point where I can barely function. I can't stand the thought of Frances becoming the miserable, self-destructive, death rocker that I've become. I have it good, very good, and I'm grateful, but since the age of seven, I've become hateful towards all humans in general. Only because it seems so easy for people to get along and have empathy. Only because I love and feel sorry for people too much I guess. Thank you all from the pit of my burning, nauseous stomach for your letters and concern during the past years. I'm too much of an erratic, moody, baby! I don't have the passion anymore, and so remember, it's better to burn out then to fade away.

Peace, Love, Empathy.
Kurt Cobain

Frances and courtney, I'll be at your altar. Please keep going Courtney, for Frances. For her life, which will be so much happier without me.

I LOVE YOU, I LOVE YOU!